ZOBRAZENO

2. srpna 2016 v 13:51 |  Povídky
Zobrazeno

"Zapni se ty mizernej kráme!" Křičela jsem na svůj notebook. Co je?! Lidi si normálně povídají s televizí, tak proč bych nemohla já s notebookem. Ehm, pardon...jsem Elisabeth, ale stačí Elis, nebo El. No a proč se tak rozčiluji? Snad poprvé v životě je důležité, abych se dostala na e-mail ale můj počítač prostě odmítá spolupracovat. JO! Konečně! Ona se ta věc dokonce zapnula! No ne ne, tomu nevěřím! Stop! Ironických a velice vtipných poznámek tu už bylo dost. Teď k důvodu proč tak spěchal ten mail. Byl to normální den, škola, oběd a pak domů. No, a když jsem dorazila domů, začal mi zvonit telefon! Ne, to by nebylo ještě tak super. Super na tom bylo to, že to byla agentura, která hledala někoho, kdo by jí vytvořil design na jejich web. A právě tato agentura, našla můj blog, který se právě na tvorbu designu specializuje a chce po mně, abych jim ho vytvořila. Řekli mi, že mi poslali e-mail se všemi podrobnostmi a jejich představou jak by to asi tak mělo vypadat. Nyní si tu sedím na posteli s notebookem na klíně a přihlašovala se do mailu. Nebylo to vlastně nic těžkého. V záhlaví mělo být jejich logo a odkazy na všemožné články, po stranách nějaký žluto modrý vzor a v zápatí kontakty na ředitele firmy a takové ty důležité lidi. Hned jsem jim odepsala, že na nabídku kývám a pustila se do tvorby. Vypadalo to nadějně a musím uznat, že jsem už měla v hlavě přesný návrh. Chystala se tam právě vložit to logo, když mi přišel další e-mail, že semnou dále budou komunikovat přes facebook. Vypla jsem tedy mail a místo něj zapnula facebook. No a pak jsem zase pokračovala ve své práci. Jen nastavit záhlaví mi trvalo nejméně hodinu. Strany stránky byli jednoduché už jen tím, že byli obě naprosto stejné. Už, už jsem se chystala na záhlaví, když mi bliklo upozornění. "Kdy budete tak s designem hotova?"Přečetla jsem si zprávu a zamyslela se, s pohledem upřeným na hodiny. No, tak plus mínus za hodinku. "Asi za hodinu" Odpověděla jsem a chystala se pokračovat. Jenže v tu chvíli se objevilo další upozornění. "OK" Jen prosté OK. No, dobře. Dál jsem se rozhodla to neřešit. Přesně jak jsem řekla za hodinu, jsem byla hotova a výsledek odeslala za e-mail. Vzhledem k tomu, že bylo půl deváté večer, tak jsem se jen vysprchovala, navečeřela a šla spát. Další den - což byla sobota - ráno jsem se rozhodla zkontrolovat hned jak FB tak i e-mail. Ani na jednom žádná odezva. Proto jsem tedy napsala na mail, že jsem s prací hotova a očekávám odezvu. Nezapomněla jsem do přílohy přidat znovu hotový design. Poté jsem se šla nasnídat a provést takovou tu klasickou ranní hygienu. To mi zabralo, řekněme asi hodinu, možná hodinu a půl. Nejsem si jistá, v kolik hodin přesně jsem vstávala. Znovu jsem tedy kontrolovala mail, ale nic. Proto jsem stejnou zprávu, co jsem posílala na mail, odeslala i na FB. Druhý den byla jediná odezva "Zobrazeno" a to bylo vše. Už nikdy jsem o této firmě neslyšela a ani její webové stránky jsem nikdy znovu nenašla. Někdy si říkám, jestli to nebyl jen sen, ale záznam hovoru v telefonu a mail s instrukcemi mě vždy vyvede z omylu. A proto pokud o této podivuhodné firmě někdy uslyšíte, dejte mi prosím vědět. Děkuji.


Ahoj všichni. Děkuji za přečtení mé další povídky. No a doufám že si přečtete někdy příště další z mých úžasných a dokonalých výtvorů #egoup. Někdy příště naviděnou.
- N.G.
 

20 000 words challenge - #2

13. července 2016 v 17:50 |  20 000 word challenge
Přeji vám krásnou středu, doufám že se máte dobře. Vím že delší dobu nic nevyšlo, ale tak jsou prázdniny a já moc nestíhám a upřímě jsem i docela líná:D To jde taky vidět na tom, že jsem vlastně od minule nenapsala absolutně žádnou další kapitolu, ale tak snad se k tomu nějak dokopu. No stejně jako minule je zde ukázka z knihy a taky tedy to jak na tom jsem, i když se nic nezměnilo.

Nový život?
"David Loock. Tvůj nevlastní bratranec" Představil se, a aniž by na něco čekal, vzal mi kufr a vydal se ven z letiště. Nevlastní bratranec? No, pamatuji si, že když mi bylo asi pět, zaslechla jsem něco o tom, že teta je neplodná, neboli že prostě nemůže mít děti. To by to "nevlastní" vysvětlovalo. Asi si Davida adoptovala. Mezitím co jsem vedla ve své hlavě vášnivou debatu, jsme došli k tmavě zelenému terénnímu autu. David dal kufr do kufru auta a pak mi otevřel dveře. "Prosím princess" Musela jsem se nad tou přezdívkou pousmát, což bylo asi poprvé za dva dny. Vylezla jsem nahoru a usadila se na černou koženou sedačku. Připoutala jsem se a David udělal to samé. Nastartoval a autem se rozezněla písnička "She´s a maniac", kterou právě hráli v rádiu. "Miluju Flashdance" Řekli jsme společně s Davidem najednou a pak se začali smát. "No, co ráda děláš. Já o tobě vlastně nic kromě toho, že je ti 15 a umřeli ti rodiče nevím" Řekl mile. Zase se mi chtělo brečet. Párkrát jsem rychle zamrkala, abych slzy zahnala, ale i přes to mi jedna neposedná slza vyklouzla. "No...já tancuji" Řekla jsem a snažila se znít co nejvíce v klidu. "Promiň, nechtěl jsem tě rozplakat. Tak tancuješ jo? No to nevím, jestli ti teta povolí" Omluvil se a zároveň mě ještě více rozhodil.

Zbývající dny: 48
Počet kapitol: 2 + úvod
Počet slov: 3155

Ještě jen takový malý pokus o vtip, jak tu tak píšu článek, tak v levo je taková lišta a tam je téma týdne "Hluboko uvnitř". Asi si podle obrázku sami domyslete, co mě napadlo když jsem si to přečetla. :D
Teď to bude vypadat že jsem perverzní puberťák.....No ale já jsem fakt jinak docela fine holka....občas:D
Děkuji za přečtení článku a někdy zase na přečtenou:-)

N.G.


Noční můra

5. července 2016 v 12:37 |  Povídky

Noční můra

"Začalo to ráno. Vzbudila jsem se u babičky a první co jsem viděla byla bouřka, která venku zuřila. Oblékla jsem se a šla do kuchyně, kde však nikdo nebyl. Už to mi bylo divné, protože babička je vždycky vzhůru už od šesti a bylo skoro sedm. Dál jsem to ale neřešila, třeba šla nakoupit. Nasnídala jsem se. Bylo skoro čtvrt na osm a tak jsem si vzala tašku a vyrazila do školy. Když jsem vzala za kliku, bylo zamčeno. Chtěla jsem se natáhnout na věšák pro klíče, jenže tam nic nebylo. Najednou, jakoby se propadla podlaha. "Vuá!" zakřičela jsem a připravovala se na tvrdý dopad, který však nepřišel. Pomalu a vystrašeně jsem otevřela oči, tedy nejprve jen jedno a podívala se dolů. Byla to jedna velká tmavá díra a po jejích stranách vysely louče. Neviděla jsem na konec. Otevřela jsem i druhé oko a lépe si okolí prohlédla. Vypadalo to jako nějaký tunel. Připadalo mi jakobych padala do studny. Po zdech byla nakreslena čísla, která se stále změnšovala. "2000,1900,1800" Četla jsem tiše čísla. Natáhla jsem ruku k nejbližší zdi a jednu louči sebrala. Hodila jsem jí dolů, ale stejně jako já i ona jen a jen padala. Nemám tušení jak dlouho jsem padala, ale nějaká ta chvilka to byla. Všimla jsem si, že číslo na zdi už bylo skoro na nule a světlo louče najednou zhaslo. Dopadla na zem. Za pár vteřin jsem uviděla dno a začala panikařit. Jestli dopadnu na zem v nejlepším případě si jen něco zlomím. Pak mě ale uklidnilo, že na dne ležela stará šedivá a dokonce i děravá matrace. Musím říct, že to nebylo zrovna hladké přistání, ale lepší než kdybych dopadla rovnou na tvrdou zem. Slezla jsem z matrace a vyhoupla se do stoje. Na jedné ze zdí byl otvor. Prošla jsem ním a dýchlo na mě teplo. Mohlo tu být tak okolo 20 stupňů. Byla jsem někde u silnice a na jejím kraji stála cedule. Došla jsem k ní a přečetla si šeptem nápis. "Austrálie". To jsem se propadla na druhou stranu světa? No, už to tak vypadá. Asi tak sto metrů od silnice poskakovali klokani. No a potom jsem už jen slyšela troubení a když jsem se otočila viděla jsem dvě jasná bílá světla." Dopověděla jsem Terce svůj sen. Koukala na mě jako na cvoka a já se jí ani moc nedivím. Byl to vážně divný sen. "Takže tě prostě srazilo auto jo?" Zeptala se s povytáhnutým obočím. "No, nebo autobus. Já neměla moc času si tu věc prohlížet, ale jo srazilo" Odpověděla jsem a abych větě dodala důraz ještě jsem dvakrát přikývla. Rozešly jsme se do školy a najednou jakoby se pod námi propadla zem a my padaly dolů....zase......
 


20 000 words challenge

2. července 2016 v 21:41 |  20 000 word challenge
Zdravím a přeji vám krásný sobotní večer.
Začaly prázdniny a já se rozhodla zapojit do challenge, s názvem 20 000 slov. Jde o to, že během prázdnin, tudíž dvou měsíců musím napsat knihu s minimálním počtem slov 20 000. Budu sem psát jak jsem na tom a také budu přidávat úryvky ze samotné knížky. Jsem zvědavá na vaše názory. Tímto článkem bych to ráda odstartovala.
Zbývající dny: 60
Počet kapitol: 2 + úvod
Počet slov: 3155
Tanec Stínu
Úvod
Stává se vám někdy, že prostě jen tak sedíte a koukáte dolů z útesu. Víte, že stačí jediný krůček a všechno by mohlo skončit. Brečel by vůbec někdo? Rodiče, kamarádi....co po nás vlastně zůstane, když zemřeme? Jen kus kamene s vyrytým nápisem"Navždy budeš v našich srdcích" a jménem, s trochou štěstí i s fotografií. Napadlo vás někdy, jaké to je po smrti? A vůbec, bolí to, když umíráte. Vážně vám před očima proběhne celý život, nebo jsou to jen výmysly? Nikdo to neví a dokonce ani já to nevím. I když občas, když jdu se mi zdá, že někteří lidé smrt dokonale znázorňují. Někdo si myslí, že smrt je příšerná a bojí se jí a někdo, že je to pro člověka vysvobození z tohoto ohavného světa. Co si myslím já? Já vlastně ani nevím. Jedno však vím naprosto jistě. Až budu umírat, zapamatuji si ten pocit dokonale, protože už žádný takový pocit nikdy v životě nezažiju.
Vzhledem k tomu, že jste si pravděpodobně již všimli toho, že jsem psala, že mám vlastně tři kapitoly, a úryvek je tu jen z úvodu, došlo vám, že úryvky budou přidávány jindy, než je napíšu. Pokud to dokončím a vážně toho majestátního počtu slov docílím, přidám sem knihu jako celek. Jsem zvědavá na vaše reakce a názory, které mi můžete psát do komentářů.
- N.G.

Kam dál